Nedejte stresu šanci!

Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Toto přísloví platí v případě stresu dvojnásob. Žijeme v době, která je orientovaná na výkon. Fyzické zdraví a duševní hygiena jsou až na druhém místě.

U toho, kdo neumí vyvážit zátěž s aktivním odpočinkem, se začnou dříve či později projevovat symptomy dekompenzovaného vlivu stresu na organismus. Zpočátku je to únava, později to mohou být různé infekce, ale i chronická onemocnění. Jak se proti stresu bránit a jak mu předcházet, a přitom si udržet práci i zdravý rozum? O tom jsme si povídali s doktorem celostní medicíny MUDr. Janem Vojáčkem.

MUDr. Vojáček je příkladem klasicky medicínsky vzdělaného člověka, který se vydal méně přímočarou cestou hledání a řešení příčin nemocí namísto léčením jejich následků. Dnes tvrdí, že většina chronických onemocnění reálně neexistuje. Jsou projevem nerovnováhy organismu na vícero úrovních.
V současné době je vedoucím lékařem kliniky funkční medicíny v Praze, která se zabývá personalizovanou medicínou 21. století – za použití inovativních nástrojů pro diagnostiku se zasazuje o prevenci a léčbu civilizačních onemocnění.

V dnešní uspěchané době se ve své ordinaci jistě setkáváte s mnoha lidmi, jejichž organismus trpí důsledky stresových situací. Je možné v dlouhodobém horizontu snížit působení stresu na náš organismus? Jak vypadá léčba a prevence?

Nejprve se snažíme identifikovat co nejvíce stresorů působících na konkrétního člověka. Stresory, stejně jako reakce na ně, jsou totiž pro každého člověka zcela individuální. A každý má také specifickou odolnost vůči stresu jako takovému. Po jejich odhalení se je společně s klientem snažíme z jeho života vyloučit, alespoň u těch, u kterých je to možné, a zároveň hledat cesty jak zvyšovat vůči jejich vlivu odolnost.

Pokud už stresu propadneme, jsou nějaké způsoby, jak se mu účinně bránit?

Velice důležitá je vyvážená strava, pitný režim, spánek a různé formy pohybových aktivit, jóga, procházky, cvičení. Tedy činnosti, u nichž přesuneme pozornost z myšlení do těla, či například k dechu. Tím se aktivuje tzv. parasympatikus, což je ta část našeho autonomního nervového systému, která je zodpovědná za uvolnění a kompenzaci stresu.

Jak postupovat ve chvíli, kdy už míru stresu nezvládáme?

Je potřeba najít účinný způsob, jak tělu rychle dodat energii. Kromě výše uvedených praktik se toho dá dosáhnout tzv. adaptogeny, tedy extrakty bylin, medicinálních hub, česneku a dalších, a zároveň tělu dodat zvýšený přísun vitamínů, hlavně skupiny B. U nás na klinice tyto látky používáme i ve formě infuzí, což je nejrychlejší a nejefektivnější způsob.

Existují nějaké zaručené cesty boje se stresem?

Ano existují. Například právě jóga, relaxace, meditace, zkrátka vše, co dnes známe pro uvolnění mysli. Jednou z nejdůležitějších věcí je však spánek, a to pravidelný a dostatečně dlouhý. Ideální čas spánku je od 22 hodin, kdy nejvíce regenerují nadledvinky – tedy orgány, které jsou zodpovědné za tvorbu stresových hormonů a vůbec se významně podílejí na regulaci hormonálního systému. Dostatečný spánek v tuto dobu zvyšuje odolnost vůči stresu a snižuje jeho vliv na organismus.

Kvalitnější spánek do půlnoci – je to pravda, nebo mýtus?

Záleží na celkovém životním stylu konkrétního člověka. Ve stresovém období jsou nadledvinky pod velkým tlakem a potřebují k regeneraci delší dobu. Člověk, který snáší stres lépe, si klidně může dovolit jít spát o něco později a nemusí to na něm zanechat zásadní negativní vliv. Jde v zásadě o to, že je zapotřebí vytvořit adekvátní protiváhu vlivu působících stresorů a vytvořit dostatek energie k jejich kompenzaci.

Říká se, že se lidé dělí na tzv. ranní ptáčata a noční ptáky. Opravdu mají lidé rozdílné biorytmy?

Za mě jsou to pověry. Vzešli jsme ze zvířecí říše a jsme stále velice úzce spjati s přírodou. A příroda a vše co s ní souvisí se řídí cykly a biorytmy. A my nejsme noční druh, proto je nám přirozené jít po západu slunce spát. Dle mého názoru si lidé spíše obhajují to, proč nejít spát tak brzo. Spíše hledají jen výmluvy, protože řeší věci, kterým se už není nutné takto pozdě věnovat, jako hledění do televize, mobilů, atd.

Jak fungují hormony v kombinaci se stresem? Jaký mají vliv na organismus, popřípadě na hubnutí nebo naopak přibírání na váze?

Vliv hormonů na organismus při chronickém dlouhotrvajícím stresu je zásadní. Existuje složitý název regulační osy našeho organismu, kterou je ale důležité zmínit – je to osa tzv. psycho-neuro-endokryno-imunologická. Tato osa reaguje skrze autonomní nervový systém na jakýkoliv vnější, či vnitřní stres a tato informace pak putuje na hormonální systém a ovlivňuje také imunitní systém. Proto dekompenzovaný stres skrze hormony výrazně ovlivňuje regulaci váhy. Děje se tak většinou přes štítnou žlázu a její funkční poruchu.

Dá se říci, že při stresu ukládáme více, respektive pálíme méně tuků?

To závisí právě na tom, jakým směrem se vydá nerovnováha štítné žlázy. V okamžiku, kdy se štítná žláza dostává do hyperfunkce, tedy zvýšené funkce, metabolismus nabírá na obrátkách a začínáme hubnout. A naopak, když se dostává do hypofunkce, snížené funkce, metabolismus se zpomalí a díky tomu si zásoby spíše vytváří. Zásadní je tedy fungování štítné žlázy, ale potom i další faktory, jako je rovnováha v našem střevním mikrobiálním prostředí, regulace tvorby insulinu a tzv. insulinová rezistence, regulace hormonů regulujících hlad a chuť k jídlu a další.

Jak bychom měli upravit jídelníček, případně celou životosprávu, když víme, že nás čeká skutečně stresové období?

Ideální cestou je dopracovat se k tomu, že známe svoje tělo, jeho potřeby a skrze vnitřní intuici se naučit správně a cíleně reagovat. To ale většina lidí nedokáže. Ve stresovém období je velice důležité, aby strava byla vyvážená, měla dostatečný obsah všech mikronutrientů (vitamínů a minerálů) zásadních pro to, aby organismus dokázal stresu odolávat. Jedná se hlavně o vitamíny skupiny B, vitamín D, vitamín C a omega-3 mastné kyseliny a hořčík. Dále už platí všechny výše uvedené principy, spánek, atd.

Mnoho potravin je dnes již vyráběno tak, že jsou sladší, než by měly být. Existuje nějaký poměr, jaké množství cukrů by měl člověk přijímat, aby mu neškodil a byl mu prospěšný?

Z makronutrientů, což jsou bílkoviny, tuky a sacharidy, jsou sacharidy jediné neesenciální, nejsou tedy potřebné pro organismus, protože organismus si je dokáže vytvořit z jiných zdrojů. My nyní nejvíce razíme směr high fat – low carb, tedy vysokotučná nízkosacharidová strava. Léčíme tak lidi s nejrůznějšími chronickými nemocemi a tento přístup doporučujeme i v rámci prevence. Jde o to, aby v jídle byly zastoupeny hlavně kvalitní tuky a nízkosacharidové potraviny, především zelenina. V ovoci je cukrů více, ale rozhodně je nezakazujeme. Z našeho hlediska jsou jediné potřebné cukry ze všech právě ty z ovoce. Nic víc organismus reálně nepotřebuje. Naopak většina průmyslově zpracovaných sacharidů, jako jsou těstoviny či pečivo, organismus absolutně nepotřebuje. Z dlouhodobého hlediska je nadměrná expozice vysokým dávkám sacharidů jednou z příčinných faktorů mnoha chronických nemocí – cukrovky, srdečních onemocnění, onkologických onemocnění, Alzheimerovy choroby a dalších.

Pokud budete jíst kvalitní tuky a proteiny, k tomu neomezené množství zeleniny a občas ovoce, tak za mě není potřeba nic vážit. Proto mějte sladký život, ale raději bez cukru.

Děkujeme za rozhovor a mnoho cenných rad!

Původně vydáno na webu  Stav beztíže.